I miss you, mom ♥

29. června 2013 v 22:09 | Oli |  z mého života
Už to bude nějakej ten pátek, ale je to jako včera, co zabouchla ty dveře a beze slova odešla.
Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli to sem napsat. Protože se z toho všeho potřebuju vypsat a třeba zjistím, že nejsem jediná, kdo měl tak zničené dětství. Jestli se vám to číst nechce nikoho nenutím, ale budu ráda.

Moje máma měla vždycky "štěstí" na největší grázly ve městě. Tím jedním z nich byl můj táta, který byl po městě proslaven jako největší fetka. Když jsem se narodila a bylo mi zhruba kolem pěti let, bydlela jsem pořád s mámou a s tátou. Do dnes mám ty nejmrazivější vzpomínky. Většinou by děti ze svého dětství si měli odnášet jen to nejlepší, ale já jsem vyjímkou. Pamatuju si a celkem živě ten mámim pláč z pokoje. Já, malé zvědavé děcko jsem šla do pokoje a to co jsem viděla mě poznamenalo na celý život. Táta tam mámu surově zbil, ale takovým způsobem, že si to nedokážete představit. Druhý den skončila v nemocnici s otřesem mozku, zlomenou rukou a byla na kapačkách. A to mlácení nezůstalo jen u mámy, ale pokračovalo i ke mě. Po pár bezesných nocí jsem jako malé dítě utekla v noci k moji babičce a dědovi. A ten den mi změnil navždycky život. Babička s dědou mě vychovávali od malička a za to jsem vděčná a šťastná! S nikým jiným bych neměla lepší život než s nimi. Po nějaké době máma konečně utekla od táty a šla bydlet za mnou ke svým rodičům. Všechno bylo v pohodě, dokud si nenašla opět chlapa a aby to nebylo málo, tak ženatýho. Růžové brejle na očích mámu tak okouzlili, že se po 3 měsících stěhovala k němu a mě vzala bohužel semnou. Neměla jsem k ní žádný vztah, byl to pro mě skoro cizí člověk. Po nocích sem brečela a chtěla se vrátit zpět k dědovi a babičce, kde mi bylo nejlíp. Ale láska nikdy netrvá věčně a co se dalo čekat, ženáč si užil a vrátil se ke své ženě. Máma byla na dně a začala pít a celkem často. To, že jsem se v noci vzbudila a máma nebyla doma, ale někde na disce, byla už normální věc. A podotýkám to mi bylo 7 let. Byli to nejhorší chvilky mého života. Jednou jsem si vynutila a vybrečela, že chci zpátky k dědovi a babičce a nakonec jsem šla. Abych pravdu řekla, s nimi jsem měla nejkrásnější chvíle mého života. Po 9 měsících přesně na moje narozky se máma ozvala, že má pro mě dárek. Dlouho jsem ji neviděla, tak jsem měla radost, že jsem ji alespoň jednou v životě začla zajímat. Omyl. Oznámila mi, že si našla novýho chlapa a budu mít sourozence. V tu chvíli jsem si přála jediný - utéct od toho všeho. Byla jsem ještě malá holka a nesla jsem všechno těžce. Moje máma nevychovala mě, nikdy se o mě nezajímala a udělala si další dítě? Tolik nocí jsem to obrečela.
Matka chtěla aby jsme žili jako rodina, tak jsem se s ní, se ségrou a jejim chlapem odstěhovali k nim do bytu. Ale to mi začal další teror. Po nějakým čase jsem se mu přestala "líbit" a začal mě mlátit a pokusil se mě i znásilnit. Víte co bylo na tom nejhorší? Že u toho všeho pokaždý byla moje vlastní matka a nic s tím neudělala. Jen se dívala a přihlížela tomu všemu. Já jsem křičela, brečela a prosila, ale bohužel všechno bylo marný. Každičká prosba o pomoc byla marnější. V tu chvíli se ve mě zlomilo něco velkého, takové to pouto co je mezi matkou a dcerou. Utekla jsem od nich zpět k dědovi a babičce a od té doby se máma neozvala a nejevila o mě ani nejmenší zájem.
Někdy za čas se stavila k nám na kafe, ale nikdy ji nenapadlo se zeptat na mě, jak se mám a jak mi je. Jednou v létě jsem přišla ze školy domů a nikdo nebyl doma. Ale přes to jsem měla divný pocit, že tam někdo prostě je. Šla jsem do kuchyně a tam seděla matka. Začla po mě řvát a říkat mi, že jsem se nikdy neměla narodit a že jsem byla jeden veliký omyl a taky řekla, že od týhle chvíle není moje máma. Nedovedete si představit, jak strašně to zabolelo. Ale ne tak, když se říznete nožem. Protože ta rána se zahojí. Tohle bolí jinak, je to šrám a jizva na srdci a to se nedá vyléčit, na to neexistují žádné léky.


Ale i přes to všechno mi chybí matka a otec. Neměla jsem štěstí na rodiče, bohužel. Tak strašně to bolí, když jsem nikdy neměla možnost říct "Tati, mám tě ráda" a nebo "Mami, miluju tě!" Pamatuju si, když jsem byla v 7. třídě, povídali jsme si o rodičích. A každý musel říct něco o svých rodičích, co mají za práci a co k nim cítíme. Bylo mi v tu chvíli hrozně, protože já vlastně neměla co říct, když jsem nikdy nepoznala co je to mateřská a otcovská láska. Teď už jsem dospělá, dá se říct, a po tak strašně dlouhé době se mi ozvala matka. Ne, že by za mnou přišla, ale vyhledala si mě na facebooku a začala mi psát, jak mě moc miluje a že jsem její krev a že to takhle nechtěla. Ale na tohle je už pozdě. Měla si to rozmyslet dřív, než mi zničila celé dětství. Jak mě může milovat, když jsem pro ni skoro cizí člověk? Sice mě porodila, v papírech je napsáno, že je moje matka, ale to je jediný, co nás spojuje. Ona si žije svůj vlastní život, má svoje děti a mě z něj naprosto odepsala. Strašně to bolí. A tak ke konci bych chtěla napsat pár slov.

Vy, co si neustále stěžujete na rodiče, jak jsou pitomí a debilní a to jen skrz to, že vás nechtěli pustit na diskotéku, se vzpamatujte. Protože nikdy nevíte, co by ostatní dali za to, aby měli rodiče. Klidně bych omezila diskotéky, jen proto, aby se mi vrátila máma a milovala mě tak, jak máma má milovat svoje dítě ♥
 


Komentáře

1 Any :) Any :) | Web | 29. června 2013 v 22:32 | Reagovat

To je hrozné, divím se, že nejsi psychicky labilní. Nechtěla bych to zažít a divím se, že ty jsi tak statečná a dokázala ses s tím určitě částečně vyrovnat. Vím, že to bolí. Obdivuji tě.

2 Romi Romi | Web | 29. června 2013 v 23:20 | Reagovat

Wow! Tak tohle bych nikdy zažít nechtěla. Máš můj obdiv. Už jen to, že si to napsala. Nevím, jak bych to vnímala já na tvém místě, ale myslím si, že s mojí povahou bych to určitě nezvládala tak dobře, jako ty. Rodiče mě občas naštvou, ale nikdy v životě jsem o nic nemluvila hnusně, neoznačovala je sprostýma slovama, upřímně - ten kdo to dělá je idiot.
P. S. Kolik ti je teď?

3 tutorialgirls tutorialgirls | Web | 30. června 2013 v 1:17 | Reagovat

to je silný článek, jsi statečná, máš můj obdiv

4 Crazy-Lazy Crazy-Lazy | Web | 30. června 2013 v 10:54 | Reagovat

Tak to je drsný!! Jsi hrozně statečná máš můj obdiv!!

5 Sophié Sophié | Web | 30. června 2013 v 11:28 | Reagovat

Wow tak tohle bych nezvládla asi bych skončila někde v blázinci! teĎ se na tebe dívám úplně jinak! :)

6 natalkabauerova natalkabauerova | 30. června 2013 v 11:48 | Reagovat

Wooow:( tak to je dost krutý:( je mi tě líto:(Máš můj obdiv ,protože takhle se vzpamatovat to je obdivuhodné:)a myslím ,že jsi mi i pomohla se mě vzpamatovat ,protože ,když si zase začnu říkat ,jak mi nic rodiče nedovolí, vzpomenu si na tebe a řeknu si :co by jiný děti daly za to ,jenom ,aby mohly mít rodiče:') děkuji

7 Eliza Eliza | Web | 30. června 2013 v 12:07 | Reagovat

Jak jsi psala. Toto si doopravdy nedokáži představit. Nechci psát, že je mi tě líto. Protože to by ti zřejmě nepomohlo a navíc, to zřejmě nechce slyšet nikdo, kdo toto zažil.

Přesto jsem ráda, že všechno dobře dopadlo. Říct: "Vykašli se na svoji mámu" by asi bylo opravdu hnusné, což psát také nechci. Ale asi by bylo prostě nejlepší tuto část života prostě z hlavy vymazat a dělat, že se vlastně nic nestalo.

Doufám, že teď je ti rozhodně líp a žiješ naplno :)

8 Fík Fík | Web | 30. června 2013 v 13:05 | Reagovat

Vy, co si neustále stěžujete na rodiče, jak jsou pitomí a debilní a to jen skrz to, že vás nechtěli pustit na diskotéku, se vzpamatujte. Protože nikdy nevíte, co by ostatní dali za to, aby měli rodiče
máš pravdu chtěla bych oba rodiče po kupě :/

9 Sonia Sonia | Web | 30. června 2013 v 13:11 | Reagovat

To je strašné že jsi takhle musela vyrůstat. Bez mámy a táty a když už jsi byla u nich tak to nebylo nic příjemného. Nechci tím urazit, ale pořád nechápu jak někdo tohle může udělat svému dítěti. Jsem ráda že mám takový život jaký mám. Tvůj příběh mě dohnal až k slzám... doufám že v budoucnu si ty roky vynahradíš něčím příjemnějším:)

10 V. V. | Web | 30. června 2013 v 13:18 | Reagovat

Upřímně tě dost lituju a já (jakožto jedna z mála) si svých rodičů vážím a jsem pyšná na ot, že je mám. Je mi tě líto, ale život je někdy - sprominutím - úplně na piču. Takové lidi bych nejraději ukřižovala. Aby ti v těhhle případech ani vlastní matka nepomohla, to je hnus.

-----------------
A jo, taky mi chybí ty vedra. AŤ už je hezky zase :3 .

11 denisa94 denisa94 | Web | 30. června 2013 v 20:07 | Reagovat

Ježiš, já mám až husinu.. je to hrozné, smutné a nedokážu si představit, jak ses musela cítit a cítíš. Přeju ti do života hodně síly a ať to všechno zvládáš.

12 Jenny Jenny | Web | 1. července 2013 v 19:06 | Reagovat

totálně si mě rozbrečela. Moc mi tohle je líto. Kdybys chtěla, tak si můžeme někdy napsat a promluvit si. I když tě vůbec neznám, tak si myslím, že musíš být velmi silná holka.

13 Sage Sage | Web | 3. července 2013 v 13:34 | Reagovat

Zvláštní, jak ti jeden člověk může pokurvit nejen dětství, ale i celej život, co? Některý následky jsou totiž doživotní...

14 Anette Anette | Web | 9. července 2013 v 8:23 | Reagovat

Hodně lidí si neuvědomuje co vlastně mají a neváží si toho. (Ano, občas i já) Ale vždycky, když mě někdo zklame, třeba jen kamarád/ka, tak si řeknu, hlavně že mám fajn rodinu, někdo ji ani nemá. :/
Seš statečná. Lidi, co něco ztratili, si pak váží všech maličkostí, a tak se každý diví, jaktože jsou tak štastní. U mě je to tak taky. Vždy když se mi stalo něco špatného, měla jsem čim dál více optimističtější pohled na svět. A jsem za to ráda, víc si všeho a všech vážím.
Ty buď hlavně dál šťastná a neztrať svůj optimismus! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama